Kalendář akcí

P Ú S Č P S N
26 27 28 29 30 31 1
2 3 4 5 6 7
Žimutické slavnosti 2021
8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Drobečková navigace

Úvod > Občan > Informace občanům - staré > Vzpomínka na Josefa Váchu

Vzpomínka na Josefa Váchu

 Josef Vácha

S kapelou Vlachovka hrál 40 let, patřil k osobnostem jihočeských dechovek. S klarinetem rozdával radost ještě poté, co oslavil šedesátku. Nyní ale přišla smutná zpráva: Josef Vácha 10. května 2015 zemřel, dožil se 
83 let. Přinášíme vzpomínky, jak je zaznamenala Marie Bláhová.

S muzikou začínal Josef Vácha (*7. listopadu 1931), rodák z Pořežan, u kapelníka Marhouna v Líšnici. „Hráli jsme jako kluci na návsi v Pořežanech, kde jsme seděli na kládách a vesele troubili. Taky před svatbami s klukovským stavěním svatebních bran. Takto jsme vyhrávali pro radost spoluobčanům na venkově při jejich těžkém životě za totality. Byla to doba nahánění do JZD,“ vzpomínal Josef Vácha.

V roce 1953 narukoval k posádkové hudbě do Karlových Varů. Hrálo se celý den, tam se hodně zdokonalil. „Byla to velká zabíračka, stálé hudební cvičení byl pěkný drezírunk,“ vzpomínal Josef Vácha. Když ale začali písničkou Když jsem šel na Perštát, všichni dostali dobrou náladu. Zvlášť často se hrálo, když měli vojáci letní výcvik ve stanech v horách, například v Doupovských. „Vozili nás po všech posádkách a my jim hráli Pětatřicátníci, Potkal jsem černou cikánku a Ta samička malá. Museli jsme vojáky, kteří byli mimo civilizaci, nějak zabavit, aby nezdivočeli.“

Po vojně začal hrát Josef Vácha s kapelou Vltavankou. A jak vznikla Vlachovka? „Původní kapela pana Vlacha z Mažic byla pro stáří hráčů rozpuštěna, k nám přešel tedy sám pan Vlach. Stal se ve Vltavance kapelníkem a kapela se přejmenovala na Vlachovku. Zkoušeli jsme v Týně v sokolovně a potom v Pořežanech v kulturáčku. V naší rodné vesnici se rozléhaly po návsi písničky a všichni si je notovali. Rádi si s námi zpívali Dobrou noc hvězdičky, Z večera při měsíčku, Kdyby ty muziky nebyly, Ještě já se podívám, podívám k Pořežanským zahradám a další.“

Zpívali jako Babouci Noty nosil kapelník. Měl jich plný kufr, skládal svoje skladby, některé upravoval, stovky písniček. A vše bylo nacvičeno nazpaměť. Muzikanti pocházeli téměř z celého kraje, basista až z Choustníka. Jedna zpěvačka z Pacova, tři 
z Českých Budějovic; některé zpívaly i v opeře divadla.

Pod názvem Vlachovka začali nahrávat v rozhlase, nahráli i hudbu pro tři filmy včetně slavného Hoří, má panenko. „Měli jsme hasičské uniformy, které nám filmaři nechali udělat ze zvláštního sukna a se speciální barvou pro film. Nad naší kapelou byl veliký hasičský znak, pod kterým jsme hráli jak v saku, tak v košilích. Bylo to pro nás velké vyznamenání, když si nás vybral režisér Miloš Forman 
s kameramanem Miroslavem Ondříčkem. Filmaři měli také starosti, protože uměle založený požár, který se měl hasit, hořel rychleji, než potřebovali… Druhý film byl Matěji, proč tě holky nechtějí, k němu se hudba natáčela v Týně, jako bál pod radnicí v podloubí. Dámy tancovaly v krinolínách, jen se natřásaly.“

Hrávali na bálech v Jindřichově Hradci a Českých Budějovicích. Bývalo jich se zpěváky patnáct, hrálo se vestoje. A když zpěváci ochraptěli, museli zpívat ostatní. „Byli jsme jako Babouci kapelníka Rožbouda, kde zpívají všichni muzikanti společně.“

Úspěch v perle Jadranu

V Praze hráli plesy v Lucerně 
a při Jihočeských dnech. Na pódiu byly tři kapely: oni, plzeňská Lesanka a taneční orchestr z Prahy. „Měli jsme velký úspěch, lidem se líbily jihočeské písně, které byly od srdce. Když jsme začali polkou Ty musíš má milá, všichni tančili, tleskali, zpívali, až celý sál řval, měli jsme nejvíc nabité kolo. Pražský orchestr hrál z papíru, nebylo to od srdíčka. To, co hudebník hraje, musí mít až v konečcích prstů a hudbu dostat pod kůži. Každý pozná, co má v srdci, když zahraje tak, že ukápne i slzička.“

Hrávali v pořadu Sejdeme se na Vlachovce, koncertovali na Kampě i na Zemi živitelce. Nejvíc jihočeské písničky Od Tábora až k nám, Tou píseckou branou, Kdyby byl Bavorov a další. Hrávali i po Evropě, v Itálii, Francii, Německu, hodně ve Splitu a Dubrovníku. V perle Jadranu měli takový úspěch, že lidé s nimi celou dobu v kole zpívali české písně. „Rovněž nás zvaly krajanské spolky ze Srbska, písničky Pivovarští koně, Kolíne, Kolíne či Škoda lásky rozněžnily každého. Výjezdy do ciziny byly ale problémové, nebylo to za totality jednoduché. Na výjezdy se dostali jen ti dobří…“

Doma hrávali i o masopustu a pravidelně na vltavanských a vorařských slavnostech v Purkaci. Poslední slavnost byla spojena s plavbou na voru. Na Vltavě, pod Poněšicemi pod Šafaříkem, kde se také říká U Lávek, byl postaven vor. Na něj nastoupila kapela s 15 muzikanty a spolek Vltavan v krojích, přijel i spolek Vltavanů z Davle. Všichni pluli k Purkareckému mlýnu, který tehdy ještě nebyl zatopen. Ale rychle zatopen vodou byl přetížený vor, někteří museli vyskákat a odlehčit. „Hudba stále vyhrávala, ale ne jako na Titanicu – všichni šťastně dopluli, vystoupili 
a vedeni kapelou se ubírali do hospody U Janáků…“